Kuřata at the world’s end – Japan, červen 2019 – 12.6. – 13.6.

K nevíře, že jsme se ocitnuli v posledním dnu. Když jsme pobalení usedli k snídani, řekl nám Jirka, že Eri obětavě vstávala v pět ráno a jela domů Kuřeti pro kimono. Nemohla přenést, že by Kuře odjela s nekompletním setem kimona. Moc hodná holka, je tak? Posnídali jsme, sousedka přinesla Tutu z hlídání, Eri obléknula Kuře do kimona. Seklo jí to! Naházeli jsme téměř dvacetikilové batohy do auta a vyrazili jsme směr Kamakura.

Čekala nás cesta přes čtyři provincie – z Shizuoka-Ken, přes Kanagawa-Ken,Tokyo-To do Tchiba-Ken. První zastávka v Kamakuře. Hostitel provokatér na ná ušil mírně záludný plán a rozhodl se nám ukázat, o co jsme v Japonsku celou dobu přicházeli. Historické místo snoubící staletou historii, kulturu a turistické pozlátko. Serfařskou kolonii taky. A tak jsme skoro po dvou týdnech narazili na turisty. Nalepili se na nás, uskakovali jsme jim, proráželi jsme se mezi nimi a vůbec nám lezli na nervy na posvátném místě, které místní zaprodali komerci. Koneckonců je to jejich věc.

A jelo se dál do Tokya, kteroužto zastávku jsem si vyprosil a Jiří nás tam přes svou nechuť k dvacetimilionovému Tokyu (kam dle jeho slov nepatří) obětavě zavezl.

Jely se nakupovat knihy. Velice bych litoval, kdybych si nic neodvezl. Rychlý oběd a pak už jsem byl vypuštěn z řetězu. Dostal jsem na to tři hodiny. Těžko popsat, co následovalo. Na co jsem si vzpomněl, všechno tam bylo. Nastrkané nekecám po tunách na pár metrech čtverečních. Byl jsem zralý na resuscitaci, všechny budíky ve mně měly ručičky v červené zóně. Rukama nohama jsem pouze japonsky hovořícím prodavačkám vyjmenovával co bych chtěl vidět, ty to ochotně hledaly a vytahovaly to na světlo. Och och. Pochopí jen stejně postižení jedinci. V těch obchodech se dá strávit život. Není šance projít všechno, v té čtvrti je tam těch obchůdků skoro 180 (prý).

Já hledal knížky DO BEZVĚDOMÍ, Kuře hledala wifi a něžně hlídala mou svéprávnost. Za její trpělivost jsem ji za poslední Yeny pozval na kafe a le croissant. Kafe jsem vysrknul rychle a valil jsem dál na lov. Byli jsme domluveni, že se potkáme v búkstóru naproti, nebo že si ji vyzvednu v kafírně. Jenomže Kuře ani v kafírně, ani v búkstóru. Proběhl jsem to radši dvakrát a nic. Knihami zběsile roztočené budíky zkreslovaly čas a jitřily fantazii. Bylo víc než jasné, že Kuřecí unesla Yakuza a bude ji za tučné výpalné po kouskách vracet. Kde se vzala, tu se vzala, vykračuje si Kuře z hajzlíku v kafírně a prý co šílím. A lov jel dál. Poslední hledaný kus jsem našel za pár stovek v zastrčeném místečku na místě srazu. Achich ach.

Pozvali jsme unaveného Jirku a Eri na poslední večeři tohoto pobytu. Popovídali jsme, ubytovali v monstr hotelu u letiště a nechali se ukolébat starty a odlety letadélek.

Snídaně ve společnosti Čínského hada, na tácku potraviny nižší kvality, kafe na zemi a v párkách, rozježená Eri, klid a mír vyzařující Jirka a dvě Kuřata, hromady kufrů, zpožděné letadlo a na tuty i zpožděná zavazadla. Thank you, LOT Airlines. Na palubě Dreamlineru jsme se rozhodli jedenáct hodin nespat a nějak se protlouct z hýčkání zpět do reality. Naše první realita je nekompetentní plánování Polkých aerolinek ústící ve čtyřhodinové smrdění na letišti. Po jedenácti hodinách v eroplánu a chvilkách vzteku nevoníme po fialkách. Milovaný Chopin nám teď bude asociovat polské bratry a sestry, kterým teď nemůžeme přijít na jméno…

Veliké díky našim milým hostitelům Jiřímu a Eri!