Kuřata at the world’s end – Japan, červen 2019 – 8.6.

Deštivé ráno se během chvilky přeměnilo na slunečný a dosti horký den. Cestovali jsme za kulturou. V prefekturální galerii jsme částečně dohnali to, co jsme nestihli v Peru. Artefakty z planiny Nazca, lebky, mumie, textilie… Příjemná předehra před hlavním partem Augusta Rodina, který následoval po předkrmu japonských akvarelů a soch různých umělců. Rodin má výstavku v důstojně velkém prostoru, kterému dominuje Danteho brána do pekla.

Bylo moc fajn, potkat se s Rodinem skoro na živo. Nasyceni kulturou a uměním jsme jeli nasytit bříška – Eri s Jiřím připravili delikátní záležitost – brazilské klobásky langonisa. Ugrilováno s paprikou, houbičkama shitake a fakt velkou a sladkou cibulí, zapito japonským pivem z českého chmele.

Když Vám pět minut chůze za domem šplouchá oceán, má to svoje výhody. Krásné scenerie a procházky na slaném vzduchu jsou výhoda, případná tsunami spíš nevýhoda. Domorodci si proto postavili asi dvacetimetrovou hráz. A doufají, že tsunami nebude o něco vyšší. Mimochodem je jedno.

Říkali jsme si, že skoro po týdnu pobytu už by to fakt chtělo jít se na oceán podívat. Vyrazili jsme na zdravotní procházečku, koupat se nedoporučovalo. Valící se a vybuchující voda tříštící se o čtyřmetrové betonové vlnolamy zaručovala efektivní destrukci všech plaváčků. A tak jsme tam jen šmejdili a koukali. Kuře se nechalo sprchnout. Zatahovalo se, Fuji Yama zůstávala ostýchavě zahalena v oblacích a ne a ne se ukázat.

Přeběhli jsme na základnu a jelo se na Macuri – dvakrát za rok konající se oslava v ulicích, něco mezi karnevalem a poutí.

Japonci zde mají dovoleno pourušovat konvence a mimo jiné se můžou veřejně zbořit a hojně toho využívají. Sváteční oblečení, rituální hudba, stánky s mňamkami. Zaparkovali jsme u senseie, pozdravili ho a šlo se. Nevím, jak ten útok na smysly popsat. Malované děvčata s krásným kukuč zahalená v kimonech, rachot bubnů, píšťal, zvonků. Úctyhodní starší lidé, rozdovádění teenagers. Roztomilé děti lovící si blbůstky z vody, ťapkající v minikimonech, strašidelně anebo dobře vypadající mořská fauna nabízená k jídlu v široké škále syrovosti a smaženosti, mnohoslibně vypadající banány v čokoládě a hromady dalšího jídla. Po nějaké době jsme nechali jet domácí domů a procházeli jsme se až do večera. Odcházet se nám totiž moc nechtělo. Kolem bylo příliš mnoho exotiky na to chtít jít domů. Sami jsme byli pro místní trochu exoti, nezakopli jsme tam ani o jednoho turistu, místní na nás valili oči a nechápali, kde se tam bereme. Zvali nás na drinky, jídlo, dostali jsme dáreček. Nelze si přát autentičtější zážitek. Oyasumi nasai!