Kuřata at the world’s end – Japan, červen 2019 – 5.6.

“Dobrééé ráááno!” Ozval se zvučný Jirkův hlas zpoza zavřených dveří. Mžourám očima a říkám si, že to venku přece nemůže být ještě ráno. Vždyť jsem usnul až kolem čtvrté! Jetlagem zpitomělí jsme se došourali na chutnou snídaničku. V příjemně pomalém tempu jsme posnídali. Takhle pomalu běžně nesnídáme a přesto se Jiřímu zdálo, že nějak moc ženeme.

Přemístili jsme se na očuchávací návštěvu do chrámu Momiogi, seznámili jsme se s manželkou představeného kláštera, paní Tanaka. Její rodina chrám vlastní a manžel paní Tanaka – pan představený – předtím než se přiženil, musel svatosvatě slíbit, že se naučí být svatým mužem a až nadejde čas, chrám převezme. Slib dodržel a úřaduje. S návštěvou jsme se netrefili. Nebyl zrovna k dispozici, pohřbíval a a spolu se smutečními hosty byli fuč na obědě. Zemřelí se v Japonsku zpopelňují, popel se rozdělí na tři části – jedna část do chrámu, kam zemřelý člověk celý život přsluší, druhá část na hřbitov, třetí domů… Víme? Tak prý ať přijdem na ranní obřad. V šest ráno. Ono je šest hodin i ráno? Šestá ranní je tu ekvivalentní jedenácté hodině noční centrálního Brumovského času. Slíbili jsme si, že zaskočíme v pátek, kdy už snad budem fungovat dle Fuji času.

Po návratu z chrámu jsme si jako kanibalové dali hostiteli připravený kuřecí steak a hurá za Šógunem Tokugawou! V parném slunečním odpoledni jsme kopírovali záliv a zaparkovali v Nikko Tosho-Gu – muzeu a pohřebišti. Nahoru po prastarých schodech, do muzea a do chrámu, kde jsme se vyvalení potulovali a vzdělávali se v dalších obyčejích.

Z chrámu se nám moc nechtělo. Ale že se blížila zavíračka, tak jsme museli. Sestup s drobnou zastávkou na obrázky – jednou bude napínavé sledovat, co z těch obrázků (ne)bude. Procházka mezi vlnolamy, kamením a s výhledem na moře.

Cestu domů jsme si díky Jiřímu užili opět v první třídě. Á na večeři mušle made by Eri – určitě mňamka, ale jen pro některé… Zapili jsme to lahví sake, zajedli slanostma a chrnět.