Almaty, 4.5.

4.5.

Na dnešek byla dohodnutá cesta na BAO – Velké jezero Almaty. Po klasicky zpomaleném ránu, dopoledni a poledni jsme vyrazili. Na svou první jízdu Uberem! Z recepce tedy odchod bez kyselých pohledů, jsme už dospělí a umíme si tágo sehnat sami. No i když… Jako malé děti jsme výrali mobil a chichotali se, jak se blíží autíčko Ubervágen. No a za hoďku ve smradlavém provoze jsme na místě. Řidič byl prima kluk a že by na nás i počkal a hodil nás zpět už jako neUber, až si cvaknem nějaké to selfíčko s jezerem. My chtěli ale i trekovat. Když řidič zjistil, že čekačka by byla tři hodiny plus, naznačil, že cena by mohla být vysoká. AHA. Tak si jel. Nejlepší flek na selfíčka u jezera šel na dračku, taktak jsme se na ten šutr dostali. Kuřecí byl optimista a stanovil dvě trasy. Hore brehom na Almaty peak, výhled zhora na město, sešupitat dolů a zakončit den druhým trekem kolem jezera. Tak se šlo. Kuřátko byla tvrďák a po asfaltu šla bosa. Jedna serpentýna za druhou, nějak jsme si nemohli nevšimnout, že se hůř dýchalo. To bude asi tou výškou, která byla mimo Kuřecí standard. Cupity cupity. Lapání po dechu. Á, závora. I s vojáčkem. Zahalekali jsme “Salem!”, boreček něco odpověděl. Rusky jsme neuměli, ale kdyby přece jen říkal něco důležitého, tak jsme se zdvořile zeptali “što”? “Graničná kontrola ja skazal”. Jo tak. A že měl přes rameno kalašnikova, tak jsme mu pas ukázali. Vyfotit se s náma nechtěl. Byl to profík. Jinak by ale stopro chtěl, bosou 155 cm vysokou plavovlásku tam ještě neviděl a už neuvidí. Ještě pak zahalekal, že vojenskou základnu, kterou měl za zády, fotit nesmíme. No jo. Celí žhaví fotit buzerplac, pár boudiček, Ladu Nivu a postarší radarčico. Cupity cupity. Ubývalo kyslíku, přibývalo sněhu. A pro větší potěšení ubývalo teploty, přibývalo oblačnosti. Na hoře jsem Kuřeti slíbil čaj s rumem a možná i nějaký žvanec. A taky jsem to slíbil sám sobě. Měli jsme už jen jabko, osm kusů oříšků kešu a deci vody.

dyž se pak za horizontem vyhoupnula základna a pomalu nabývala dojmu opuštěnosti, postupně jsem musel zrušit výhled na žvanec. A když jsme vylezli nahoru, tak i na ten čaj. Super lokalita na natáčení hororu. Vhodné jako sídlo záporáka a jiných temných sil. A že jsme byli fakt KO a vrchol hory byl v permanentním mraku a bylo prd vidět, šlo se dolů. Opět tvrďácky pěšky. Zůstala už jen voda, myslím.

A kousek nad jezerem kolem šesté hodiny večerní nám Uber oznámil, že nemá auta. A taky jiných aut tam už moc nebylo. Ani lidí. Ale vesmír nás měl rád a poslal nám řidiče i s pasažérkou, oříšky, brambůrkama a dvěma volnýma místama. Dokonce i hip hop či co. Neradi bychom šli pěšky do Almaty. A neradi bychom šli ještě tu druhou trasu kolem jezera dle původního plánu. A tak jsme se těšili na véču… Podávala se Gruzie, samá lahoda!