6.9.2015
Dos mangos. Quanto? Tres Soles? Sí siňora, tady jsou. A grácias až na věky, poroučíme se. Dvě zralá a měkoučká manga v přepočtu celkem za dvacet čtyři káčé mizí v naší tašce a my se těšíme, až je večer na hotelu zblajznem. Jsme na velkém a rušném trhu. Indiánky a indiáni odění buďto do kroje nebo do čehokoliv praktického přinesli svá objemná zavazadla a rozložili je do ulic, nebo do mobilního a rychlespíchnutelného stánku. Zboží nosí buď na zádech, nebo je vozí na vehiklu od kola až po náklaďák. A prodává se a kupuje se. Zelenina, x nevídaných druhů zemáků, exotické ovoce tak zralé a čerstvé k (po umytí/oloupání) nakousnutí. Prodává se i maso z lam, alpak, ovcí, morčat, ryby a jiné smrdutůstky. My ale kupujem jen ovoce. Maso už kuřecí nechce po tom, co zďobla morče, ani vidět. Procházíme trhem sem a tam, fascinovaně čučíme a nasloucháme ruchu. Dumám nad tím, zda dráždit domordce pokusem o focení. V průvodci povidali, že oni místní bývají foceni neradi. Celkem jim rozumím, asi bych byl taky nerad. Proto je teda fotím od boku a snad tajně.
Jezero Titikaka. Představte si teplý den, jasné sluníčko, sytě modrou oblohu, která se zrcadlí v křišťálově modré, čisté a svěží vodě obovského horského jezera. U břehu záplava zeleného rákosí líně povlávajícího ve vánku, v rákosí štěbetající vodní ptactvo. Šplouchání vlnek. Máte? Supr. Teď ještě přidejte intenzivní puch všemožných odpadků a hnijícího masa. Představte si, jak zářící a hřející sluníčko dává odéru hniloby grády. Vánek nemilosrdně šíří smrad všemi směry. Břeh s rákosím zavalen nedozírnou skládkou, v ní pobíhají divocí psi. Je jich docela hodně. Sem tam propluje mršinka v různém stadiu rozkladu, její plavbu provází pestrý brajgl. Je to i meeting point pro domorodce buď pasoucí skot, nebo konající potřebu. Kuřecí tvrdí, že v tom viděla i někoho piknikovat. Vítejte u jezera Titikaka. Když odfiltrujete všechno, co zhýčkaného a v blahobytu žijícího evropana dráždí, je to fakt hezké místo. Procházíme se po značně pobořené promenádě, omrknem trosky výletních lodiček, pak i funkční výletní lodičky u mola. Cestou nás párkrát pozdraví toulavé a evidentně neškodné psisko, další haváci leží bez pohybu různě všude kolem.
No tak jo, už plujeme na jezeře vstříc rákosovým ostrovům. Vlnka lochtá boky naší motorizované loďky, kterou pilotuje asi desetiletý klučina (samosebou pod dozerem). Dostáváme lekce quečuánštiny a naučíme se dvě slova, která se nám z hlavy vykouřila. Jedno znělo jako “ualiky ualiky” a tuším to znamenalo něco jako “ahoj”. Netrvá to dlouho a zakotvíme u prvního z ostrovů. Ještě jsem to asi nezmiňoval, on je ten ostrov celý uměle vyrobený z rákosu. “Pevná země”, baráky, stáje, záchod, prostě všecko je z rákosu. Dokonce tam měli i zahrádku. A soukromý rybníček uprostřed podlahy. Přivítá nas rodinka ostrov obývající, odbudou si s námi před tím už tisíckrát naučené povídání, pak se koná prodej suvenýrů. Jasňačka, že jsme koupili taky. Tenhle ostrov, na kterém zrovna jsme je vyrobený exkluzivně pro turisty. Přesedneme na rákosový koráb první třídy a pluje se na druhý ostrov. Ten je sakumprásk taky celý z rákosu a sakumprásk taky celý vyrobený pro turisty. Oni totiž domorodci si ty ostrovy vybudovali kdysi dávno původně proto, aby byli mimo dosah zlých evropanů, kteří drancovali Jižní Ameriku. Dneska už mají celkem klid, ale místo conquistadorů je zase pro změnu drancujou turisti. Tak si řekli dost, spíchnuli pár ostrovů navíc, pouští na ně turisty a svoje soukromé domorodecké ostrovy odnavigovali do uctivé vzdálenosti, aby měli od turistů klid…
PS: Životnost jednoho ostrova je tuším dva roky. Pak je nutno ho nějak buď celý, nebo aspoň částečně zrekonstruovat, sic se obyvatelé probudí jednoho dne na dně Titikaky.
Kuřecí Magical Mystery Tour 