Je fajn být na dovolené, je fajn mít zpět svoje věci. Je taky fajn vědět, co bude dál. A to já 2.9.2015 ještě tak úplně nevědél. Hermí udělala skicu naší dovolené, já ji přijal za svou, směr byl daný. Máme nyní opustit Limu v káře z půjčovny a v ní docestovat na tisíc kilometrů vzdálený jih. A tam byl ten háček, auto samozřejmě ještě nemáme zajištěno. Něco mi říkalo, abych to odkládal co nejdále.
S kuřecí jsme se dohodli, že oželíme Paracas a Nazcu a poletíme přímo do Arequipy. Projdu vnitrostátní lety, vyberu spoj Peruvian, který má letět ve tři odpoledne, udělám rezervaci a hopla – drobná komplikace s kreditkou. Je jedenáct hodin dopoledne, nemáme zaplacený let a začíná mě hlodat pochybnost, jestli odlet vůbec stihnem. Další let je až pozdě večer a ten bychom neradi. Nemáme totiž zajištěné bydlení na další noc a v Limě už déle zůstat nechceme. Po jedenácté hodině dorazí správcová přebrat byt. Jmenuje se Aliki. Vyklube se z ní příjemná osoba s napřáhnutou pomocnou rukou. Je 11:56, čtyři minuty před vypršením rezervace jsem s pomocí její španělštiny zaplatil letenku, za dalších deset minut už nám objednává taxíka, její španělština nám opět pomáhá a nejsme díky ní oškubáni a řidič dostává pokyn sebou mrsknout. Času totiž není na zbyt a za chvilku už se řítíme ulicemi Limy na letiště. Jízda je to těžko popsatelná. Fantastický hluk, puch, smrtící chaos. Přilepený na zadní sedačce jsem fakt rád, že nemusíme řídit… Áááá, už jsme na letišti. A jsme tam dokonce o půlhodinu dřív. Řidič je machr. Sprška studeného potu a strachu na přepážce jestli jsem v tom kalupu booknul fakt správný let, následuje velké uuuufff a můžeme zpomalit tempo. Bloumáme s lístkama v kapse po hale, pojíme dobrý oběd a zanedlouho už jsme ve vzduchu. A máme fakt krásný výhled na Andy. 
Za hodinu přistáváme v Arequipě. Pouštní město ve stínu majestátních vulkánů. Následuje další pekelná jízda taxíkem skrze lidmi a auty přeplněné ulice. Ze střech obydlí na nás koukají psi. Tu a tam nám i vběhnou pod kola. Pod kola běhají i domorodci beze stopy pudu sebezáchovy. Nikterak je nerozrušuje, když jim auto mále přerazí hnáty. Řidič je v klidu, zvládá totiž brzdit bezkontaktně a nikomu se tak nic nestane. Kupodivu. Hodíme se do klidu taky a užívali jsme si prosluněný výhled na pulzující ulice skrze šedivý oblak výfukových zplodin a zvířeného písku. Netrvá to dlouho a jsme v hotelu. Ubytovat a zkusit spát…
S kuřecí jsme se dohodli, že oželíme Paracas a Nazcu a poletíme přímo do Arequipy. Projdu vnitrostátní lety, vyberu spoj Peruvian, který má letět ve tři odpoledne, udělám rezervaci a hopla – drobná komplikace s kreditkou. Je jedenáct hodin dopoledne, nemáme zaplacený let a začíná mě hlodat pochybnost, jestli odlet vůbec stihnem. Další let je až pozdě večer a ten bychom neradi. Nemáme totiž zajištěné bydlení na další noc a v Limě už déle zůstat nechceme. Po jedenácté hodině dorazí správcová přebrat byt. Jmenuje se Aliki. Vyklube se z ní příjemná osoba s napřáhnutou pomocnou rukou. Je 11:56, čtyři minuty před vypršením rezervace jsem s pomocí její španělštiny zaplatil letenku, za dalších deset minut už nám objednává taxíka, její španělština nám opět pomáhá a nejsme díky ní oškubáni a řidič dostává pokyn sebou mrsknout. Času totiž není na zbyt a za chvilku už se řítíme ulicemi Limy na letiště. Jízda je to těžko popsatelná. Fantastický hluk, puch, smrtící chaos. Přilepený na zadní sedačce jsem fakt rád, že nemusíme řídit… Áááá, už jsme na letišti. A jsme tam dokonce o půlhodinu dřív. Řidič je machr. Sprška studeného potu a strachu na přepážce jestli jsem v tom kalupu booknul fakt správný let, následuje velké uuuufff a můžeme zpomalit tempo. Bloumáme s lístkama v kapse po hale, pojíme dobrý oběd a zanedlouho už jsme ve vzduchu. A máme fakt krásný výhled na Andy. Za hodinu přistáváme v Arequipě. Pouštní město ve stínu majestátních vulkánů. Následuje další pekelná jízda taxíkem skrze lidmi a auty přeplněné ulice. Ze střech obydlí na nás koukají psi. Tu a tam nám i vběhnou pod kola. Pod kola běhají i domorodci beze stopy pudu sebezáchovy. Nikterak je nerozrušuje, když jim auto mále přerazí hnáty. Řidič je v klidu, zvládá totiž brzdit bezkontaktně a nikomu se tak nic nestane. Kupodivu. Hodíme se do klidu taky a užívali jsme si prosluněný výhled na pulzující ulice skrze šedivý oblak výfukových zplodin a zvířeného písku. Netrvá to dlouho a jsme v hotelu. Ubytovat a zkusit spát…Martin(e)K
Kuřecí Magical Mystery Tour 