Ráno 5:30 nás ochotná Krája dovezla na letiště, úspěšně se odbavíme, doletíme do Frankfurtu, kde nás vzhledem k dalšímu pohybu mimo Schengenský prostor zbytečně dlouho kontrolují a pokládají hloupé otázky. K mému úspěchu propašuju na palubu konopnou mast a hurá, za předlouhých deset hodin pozorujeme z letadla nádherné pláže v Miami. 
Imigrační kontrola v USA je mimořádně nechutná, marně hledám ve tvářích uniformovaných žen a mužů onen pověstný “american smile”. Teď už nás čeká posledních pět hodin letu do Limy. Dostáváme se do jiného časového pásma a šesti hodinový posun mi dává zabrat natolik, že na pár hodin usínám. Asi v deset hodin večer jihoamerického času jsme v cílové destinaci, Limě. Imigrační kontrola proběhla hladce, ještě počkat na batohy a můžeme se jít dohadovat s taxikářem o ceně. Najdeme si náš pás a čekáme, čekáme, čekáme a batohy nikde. Jdeme tedy zkusit štěstí na informace a tam je nám sděleno, že naše zavadla do Peru nepřiletěla, ale zůstala v USA. Vyplníme formulář o barvě batohu a dalších nesmyslech, podepíšeme nějaký text ve španělštině (nemám nejmenší tušení o čem se tam povídalo), rezignovaně se necháme oškubat taxikářem o 40 dolarů a razíme s tím, co nám ještě zbylo do centra metropole, zvané Miraflores. V hotelu jsme kolem půlnoci, bydlení krásné. Dvoupatrové apartmá, výhled na Tichý oceán, no nádhera. Shodím ze sebe špinavé hadry, díky Americkým aeroliniím jediné, které mám a těším se na horkou vanu. K mému zděšení teplá voda neteče. Kuře si dává sprchu studenou, což já rezolutně odmítám. Unavená, naštvaná a špinavá se zakuklím po peřin. 
Opakovaně telefonujeme na letiště, je nám slíben návrat batohů po obědě. Po obědě se velkolepý návrat nekonal, odpoledne také ne, v Limě se smráká a nám dochází trpělivost. Velké štěstí měly Americké aerolinie, že u nás světové jazyky ovládá Kuře a nemusely komunikovat se mnou. Avšak kolem půlnoci, po 24 hodinové nejistotě, kdy zlost se mísí se zoufalstvím, zavazadla dorazily přímo k nám do apartmánu, třitkrát sláva, dovolená začíná.
Imigrační kontrola v USA je mimořádně nechutná, marně hledám ve tvářích uniformovaných žen a mužů onen pověstný “american smile”. Teď už nás čeká posledních pět hodin letu do Limy. Dostáváme se do jiného časového pásma a šesti hodinový posun mi dává zabrat natolik, že na pár hodin usínám. Asi v deset hodin večer jihoamerického času jsme v cílové destinaci, Limě. Imigrační kontrola proběhla hladce, ještě počkat na batohy a můžeme se jít dohadovat s taxikářem o ceně. Najdeme si náš pás a čekáme, čekáme, čekáme a batohy nikde. Jdeme tedy zkusit štěstí na informace a tam je nám sděleno, že naše zavadla do Peru nepřiletěla, ale zůstala v USA. Vyplníme formulář o barvě batohu a dalších nesmyslech, podepíšeme nějaký text ve španělštině (nemám nejmenší tušení o čem se tam povídalo), rezignovaně se necháme oškubat taxikářem o 40 dolarů a razíme s tím, co nám ještě zbylo do centra metropole, zvané Miraflores. V hotelu jsme kolem půlnoci, bydlení krásné. Dvoupatrové apartmá, výhled na Tichý oceán, no nádhera. Shodím ze sebe špinavé hadry, díky Americkým aeroliniím jediné, které mám a těším se na horkou vanu. K mému zděšení teplá voda neteče. Kuře si dává sprchu studenou, což já rezolutně odmítám. Unavená, naštvaná a špinavá se zakuklím po peřin. Opakovaně telefonujeme na letiště, je nám slíben návrat batohů po obědě. Po obědě se velkolepý návrat nekonal, odpoledne také ne, v Limě se smráká a nám dochází trpělivost. Velké štěstí měly Americké aerolinie, že u nás světové jazyky ovládá Kuře a nemusely komunikovat se mnou. Avšak kolem půlnoci, po 24 hodinové nejistotě, kdy zlost se mísí se zoufalstvím, zavazadla dorazily přímo k nám do apartmánu, třitkrát sláva, dovolená začíná.Ivet
Kuřecí Magical Mystery Tour 