Večírek po vernisáži se trochu protáhnul a na kuťe jsme se dostali až po půlnoci. Nevím, jestli je to tím, že po dlouhé době spím jinde než doma na Troji (popřípadě v práci na stole), ale mé tělo se cizímu prostředí brání nespavostí. Ty mizerné dvě hodiny bdění mi k vitalitě nijak nepomohly a ráno se cítím dosti mizerně. No, nedá se nic dělat, nebude to poprvé (a nejspíš ani naposled), co únavu a deficit budu muset nějak potlačit.
Přichází tedy ráno a všichni krásně růžoví se chystají na vlak (vyjma Kuřecího, který byl po ránu akční natolik, že vyrazil s podobnýma nadšencama dříve). Cestu na “Střed”(to je vlakáč) neznáme a jeho směr nám ukazuje sice ne moc flexibilní pán, ale jako jediný je domorodec, tudíž nám nezbývá nic jiného, než se za ním loudat. Já to sice nepřiznala, ale tempo bylo přesně podle mého gusta:-)
Čekáme…mrzneme…..vlak nejede…….Kiwi zvoní mobil…volá Martin…”proč nevolá mně”…”Sakra, kde mám mobil?!” Právě jsem přisla na to, že mi včera odumřelo nejmíň dva tisíce mozkovách buněk a to má za následek, že můj milovaný Střep zůstal na ubikaci. “Ale já ho potřebuju!!!” Rozhodnu se tedy ponechat holky osudu cestování vlakem a vracím se pro zapomenutý telefon. “No jo, ale jak se dostanu do Klóbrc?” Píšu Koubesovi, který se ani neobtěžuje s odpovědí, ale čest mu zachrání jeho mladší bratr Myša a jeho skorotchán, kteří mě u kostela nabírají.
Abraka dabra a jsem najednou v centru dění jarmeku. Těším, že tradičně posnídám mastný ovárek, ale je tam řada jak blázen, tak strategicky v hloučku známých vyčkávám. Všichni kolem jsou sytí a spokojení, jen já hladová a frustrovaná. Nakonec podléhám a místo teplé zabijačky snídám studenou slivovici. Hezky nám to začíná, jen co je pravda…
Přichází tedy ráno a všichni krásně růžoví se chystají na vlak (vyjma Kuřecího, který byl po ránu akční natolik, že vyrazil s podobnýma nadšencama dříve). Cestu na “Střed”(to je vlakáč) neznáme a jeho směr nám ukazuje sice ne moc flexibilní pán, ale jako jediný je domorodec, tudíž nám nezbývá nic jiného, než se za ním loudat. Já to sice nepřiznala, ale tempo bylo přesně podle mého gusta:-)
Čekáme…mrzneme…..vlak nejede…….Kiwi zvoní mobil…volá Martin…”proč nevolá mně”…”Sakra, kde mám mobil?!” Právě jsem přisla na to, že mi včera odumřelo nejmíň dva tisíce mozkovách buněk a to má za následek, že můj milovaný Střep zůstal na ubikaci. “Ale já ho potřebuju!!!” Rozhodnu se tedy ponechat holky osudu cestování vlakem a vracím se pro zapomenutý telefon. “No jo, ale jak se dostanu do Klóbrc?” Píšu Koubesovi, který se ani neobtěžuje s odpovědí, ale čest mu zachrání jeho mladší bratr Myša a jeho skorotchán, kteří mě u kostela nabírají.
Abraka dabra a jsem najednou v centru dění jarmeku. Těším, že tradičně posnídám mastný ovárek, ale je tam řada jak blázen, tak strategicky v hloučku známých vyčkávám. Všichni kolem jsou sytí a spokojení, jen já hladová a frustrovaná. Nakonec podléhám a místo teplé zabijačky snídám studenou slivovici. Hezky nám to začíná, jen co je pravda…
Text: Hermín(k)a
Foto: Ten/Ta kdo měl zrovna v ruce foťák
Kuřecí Magical Mystery Tour 