Den pátý. I čeká nás poslední část pochodu do Gjendebu – malá osada u zelenomodrého jezera Gjende. Ráno nás budí sice polojasné počasí, ale i vlezlá zima.
Ráno nás budí sice polojasné počasí, ale i vlezlá zima.
Brrrrr!
Nahodíme bágly na z předchozího dne již velmi použitá záda a vyrážíme na nejtěžší pochod, na který ale budem vzpomínat nejraději. Vzhůru přes kamenité a zamrzlé pustiny, kde už ani lišejník neroste, kolem ledovcových jezer a jezírek.
Pronásleduje nás krutý vichr, hlad a ztenčené zásoby, došel cukr, Hermínce je slíbena čokoláda, až dorazíme do cíle. A Kuřecí se těší na kus pořádné flákoty. Takto motivovaní se cítíme o něco málo silnější:)
Nicméně motivace nemotivace, hladní jsme jak vlčiska. Uvaříme si “rajskou polévku” s nadrobeným chlebem, nepříliš posilněni valíme dál.
Sluší nám to, že?:) Tu a tam vidíme ve sněhu sobí stopy, sobí tentononc, soba ale žádného. Po pár hodinách výstupu překonáme poslední “kopec” a utěšeně zase sestupujeme, potkáváme čím dál tím víc zeleně a “hurá” už jsme zase v údolí.
Potkáváme taky mnohem víc sobích stop! Celé stáda tudy musí chodit! A taky sobí tentononc je teď skoro všude, dokonce docela velké hromádky. A taky stopy nám přijdou větší. Kuře říká Hermíně, že údolní sobi budou asi větší a dobře živenější, víc vyrostou a taky toho víc vytento. A pak jsme jich potkali celé stádo! Cinkaly jim na krku zvonečky, byli strakatí, oháněli se po mouchách ocasem a tu a tam i zabučeli. Dokonce jsme si je i pohladili.
Hermína tvrdí, že to byly krávy, Kuře odmítá něco takového připustit. Představa, že cestujeme přes půl Evropy, stopujeme divoké soby a potkáme krotké domestikované krávy je prostě příliš frustrující…!
Trápí nás docela hlad, cesta se neskutečně vleče. Míjíme jezírka, potůčky až řeky, mnohé z nich přecházíme tu suchou, tu mokrou nohou, Za každým kopcem už už čekáme, že uvidíme Gjendebu, ale pořád nic…
Ta malá hnědá tečka v dálce je chatička. Utěšujeme se, že to je “předměstí” Gjendebu.
A opět to byl omyl, strrrrašný omyl…!
Míjíme poslední rozcestník a utěšujeme se, že už už tam bude. Kuřecí nadává na každém kroku na přetížení zad. Tak sprostě, že to tu nemůžeme prezentovat.
Hermínka odpočívá, Kuřecí taky, svalený na šutru u divoké řeky, už bez síly vyfotit si autoportrét.
Naštěstí už jsme ale tam! Posledních pár set metrů a Gjendebu je tu! A soumrak taky.
Aaaach… žádná voda čištěná nouzovou desinfekcí, ale piiiiiiiiivo! A taky sprcha, teplá večeře a postel v chatičce! Dnes jsme si dopřáli luxus a nechali stan stanem:) To lopotění za to stálo…:) Šupky dupky do chatičky…
Do pokojíčku s výhledem na jezero Gjende… A hajaja…
Kuřecí Magical Mystery Tour 