Norsko – den 3. – Kuřecí Magical Mystery Tour

Den třetí. Budíček do zamlženého a zamženého rána a hurá na tu nejvyšší horu – Galdhopiggen (2469 m n. m.).

Klub norských turistů. Den Norske Turistforening. Mají to jednodušší než čeští turisti. Jedna univerzální barva všech stezek – červená. Žádná žlutá, modrá atd. se nekoná. Kdo ví kam jde, podle rozcestníků vždycky dojde. A když neví, tak se zeptá.

Každých pár metrů značí cestu takováto mohyla z šutráků anebo samotný velký šutrák s velmi umělecky vyvedeným červeným “T”. Nelze se ztratit ani v mlze. Což je supr, protože místy jsme viděli jen na pár metrů před sebou.

Celý předchozí večer jsem Hermínku strašil zimou, tak se pořádně navlékla a nakonec jsem tomu podlehl i já a navlekl se taky. V průběhu cesty jsme se postupně svlékali a zase oblékali, ca 3x za hodinu. A teď vzhůru!

Cestu tvoří střídavě šutry suché, pak zejména mokré, nebo porostlé hustě vodou nasáklým lišejníkem a mechem, šutry po kterých teče voda a šutry ozembouchy – nabili jsme si cestou oba. Málem bychom zapomněli na mazlavé bahno, které dělá z cesty skluzavku. A později taky sníh:)

Drsňák, že?:) To co je před náma, lechtá nás u pupíku, máme obavu že koukneme se horské službě do vrtulníku…Cestou skáčeme po čím dál větších mokrých kamenech a otevřená zlomenina není nikdy daleko. Hermelínce připomínám číslo kam máme volat, když si něco uděláme a číslo naší pojistky. S veselím zjišťujeme, že stejně nemáme signál, tak to neřešíme.

Vaříme si oběd, bláhově jsme doufali, že už aspoň v půlce kopce. Podávaly se těstoviny se sýrem a slaninou.

Kocháme se výhledem…

Hermínka vítá sníh. Za krátko ho proklíná a Kuře s ní. Uděláte krok vpřed a další dva se svezete zpět. Scheisse! Výhoda to byla cestou dolů. Stačilo sednout na pozadí a prostě jet:)

Up and down…

A valíme dál. Vrchol se zdá na dosah. Ale to byl omyl. Strrrrašný omyl…

A konečně vrchol!

Hermínina vrcholová.

A Kuřecí. S tím dalekohledem samo jen pózujeme, vidět bylo kulové.

Vrchol uvnitř v chatě. Na dotaz “Do you have tea with rum?” (“Máte čaj s rumem?”) se mi obsluha skoro vysměje. Nor moc nechlastá, víte… Nutno pozvat Hermínku za výkon aspoň na čaj v kelímku. Čaj je lahodné chuti, dokonce ani nepřebírá moc pachuť po kelímku a hodnotou se vyrovná hlavnímu jídlu v restauraci. Nad norskýma cenama už jenom máváme rukou. Šetřit budem až doma.

A vzhůru dolů! Vidíte to malé proužkované kuře cca uprostřed obázku? To Hermínka kráčí zlatou střední cestou. Cestou vpravo možno skočit o pár set metrů níž, cestou vlevo možno zkusit skluzavku na ujíždějícím ledovci. Kam skluzavka vedla jsme kvůli mlze neviděli.

Sestup byl nechutně dlouhý, delší než výstup, mokří jsme byli až na p… zima… Pak konečně Spiterstulen. A další mokré překvapení v táboře. Stan stojí, jen je vše kompletně mokré. Včetně fotovýbavy – i údajně vodotěsného objektivu (o Kuřecí se pokoušela mrtvice). A samo včetně obsahu batohů:( Chvilku klepem zubama ve spacáku, pak se naštvem a my neplatiči nájemného za stan jdem zneužít služeb platičů a sušíme věci v sušárně a dáváme si čajík v horské chatě. Zápal plic zažehnán.